Rozhovor : Samantha Shannon o sérii Kostičas a psaní

Samantha Shannon je britská mladá spisovatelka, která se proslavila fantasy sérií Kostičas. První dva díly – Kostičas a Vidořád u nás vydalo nakladatelství Host. V měsíci březnu vyšel v anglickém jazyce už třetí díl sedmidílné série – The Song Rising.

Jaký je to pocit, když je třetí díl Kostičasu The Song Rising konečně venku?

Naprosto úžasný. Zároveň se cítím trochu otupěle, protože to byla opravdu zdlouhavá práce a když teď konečně mohu vidět výsledek… Můj mozek to ještě nepobírá. Takže se zatím jen držím a když se na ni podívám, řeknu si jen: „Tamhle je. To je divné.“ Ještě mi to prostě nedošlo.

Ve třetím díle bereš Paige na výlet do dalších Scionských pevností – Manchesteru a Edinburgu. Je to pro tebe důležité, ukázat jak Scion ovlivnil i jiná místa? Proč zrovna Manchester a Edinburg?

Myslím, že to důležité je a vždycky jsem chtěla ukázat více míst, ne jenom Londýn. Mám totiž často pocit, že když se řekne Anglie, tak se všem vybaví jen Londýn. Týká se to hlavně lidí, kteří nejsou z Anglie. Proto jsem chtěla ukázat, jak rozmanitá jsme země a že tu existuje spousta krásných míst se zajímavou historií.

Manchester jsem vybrala, protože mám s tímto městem jisté pouto – můj táta je z Wiganu a vždycky jsem chtěla prozkoumat své kořeny. Zároveň mám i jistou slabost pro celou severní Anglii. A také se zajímám o industriální historii.

Než jsem vybrala Edinburg, měla jsem vybraný město Glasgow. Glasgow se mi zdálo dost podobné Manchesteru, takže volba na Edinburg. Edinburg má hodně jinou estetiku, a tak trochu z něj cítím strašidelný vibrace. Hlavně jsem potřebovala místo, kam bych umístila přístav pro armádu.

8. března se slaví Mezinárodní den žen a ve tvých knihách je spousta silných hrdinek. Paige je toho krásným příkladem. Jak moc je pro tebe důležité mít v příběhu ženy, které jsou duševně silné a zároveň i dokáží chybovat, být prostě reálné?

Je to hodně důležité. Mám v sobě spoustu pocitů, když se řekne silný ženský charakter. Myslím, že to tak trochu začalo u Katniss. Díky tomu jsme se dostali do bodu, kdy se young adult literatura začala zaměřovat na ženské charaktery, které v sobě mají něco mužského. Dobrým příkladem je právě Katniss, která lovila zvěř a starala se o svou matku a sestru v době, kdy jim zemřel otec. Stala se tak trochu svým vlastním otcem. A na tom není špatného. Pak tu ale máme třeba Bellu Swan, která více ztělesňuje tradiční ženskou hrdinku a lidé se ji posmívají za její slabost. Nemám ráda, když se charaktery rozdělují na „slabé“ a „silné“.

Podle mě je mnohem více důležité napsat komplexní hrdinku. Hrdinku, která je reálná, která dělá chyby a která není souzena za všechno, co udělala. Paige udělá spoustu chyb v The Song Rising. Díky tomu jsem měla možnost ukázat, že i mladá žena může mít velkou odpovědnost, nést na sobě velký tlak.

Takže ano, je to opravdu důležité a myslím že by jsme se měli přestat divit tomu, co dokáže ženská síla. Ano, uznávám, existuje spousta vlastností, které zosobňují ženskou sílu. Jako příklad uvedu třeba vytrvalost, typickou ženskou vlastnost.

Když si vezmeme všechny postavy, které jsi vymyslela. O které tě bavilo psát nejvíce?

Jednoznačně Jaxon. To je můj oblíbenec. Warden je mou oblíbenou postavou už dlouho a to hlavně proto, že byl v mých představách nejdéle. Díky tomu ho znám opravdu dobře. Ale psát o Jaxonovi je skvělé a každou scénu, kde se objeví, si krade pro sebe. Baví mě psát jeho jazykem – je květnatý a pro mě je to vždycky velká zábava psát s ním dialogy.

Se kterou postavou by ses chtěla přátelit?

Pravděpodobně s Marii. Stal se z ní velmi důležitý prvek příběhu a to víc, než jsem očekávala. Původně měla být jen vedlejší postavou. V The Song Rising jde hodně dopředu. A je s ní spousta srandy – nebere všechno hned vážně, ale ví, kdy je nutné zachovat vážnou tvář. Prošla si těžkými věcmi, ale nikdy nezapomněla na svůj optimismus a bojového ducha. Určitě by z ní byla dobrá kamarádka, se kterou bych si ráda někam vyrazila.

Na sociálních sítích jsi byla dosti otevřená ohledně psaní knihy The Song Rising, které se ukázalo být pro tebe těžší, než při předchozích knihách. Proč tomu tak bylo?

Myslím že každý, kdo píše rozsáhlé série, bude mít svůj „problematický“ díl. Když píšete sedm knih, není možné, aby jste měli s každou dobré zkušenosti.

Tím nejhorším důvodem je spěch. Doufala jsem, že Vidořád vyjde ve stejný rok jako Kostičas, bylo to ale o rok později. The Song Rising jsem plánovala na rok 2016. Proto jsem dosti spěchala a bohužel první koncept nebyl tak dobrý, jak jsem chtěla. A to byl hlavní důvod, proč mi psaní tohoto dílu zabralo tolik času. Tak moc jsem spěchala, že jsem se nakonec musela vrátit na úplný začátek a opravit všechny chyby.

Jsem ale ráda, že se to stalo. Byla to pro mě poučná lekce. Čtvrtou knihu jsem si naplánovala se svou editorkou. Vymyslely jsme, jak bude vypadat celá hlavní dějová linie. Z naší spolupráce máme velkou radost a beru to jako jednu z nejlepších zkušeností.

Měla by jsi nějaké rady pro jiné spisovatele, zejména ty mladé, kteří se dostali do podobné situace?

To záleží hlavně na problému. Někteří o tom mluví jako o spisovatelském bloku. Když se u mě objeví spisovatelský blok, jdu prostě od počítače a začnu dělat něco jiného. Prostě se musíte odpojit od toho, co děláte dennodenně, protože až nastane čas se vrátit, potřebujete mít čistý pohled na věc. Myslím, že tento způsob vyřeší spoustu problémů. Prostě jít pryč a vrátit se s čistým štítem, novým pohledem.

Pamatuješ si dobu, kdy jsi přišla s nápadem na příběh Kostičasu?

Byly to dva nápady, které v té době přišly. První byl o nadpřirozených bytostech vládnoucích Oxfordu. Tento nápad kolem mě vždycky proplouval, když jsem chodila po Oxfordu v době svých studií. Příběh jasnovidců se pak ke mě vrátil v době, když jsem pracovala v Seven Dials. To je místo, kde jsem nikdy předtím nebyla a zdálo se mi hrozně nepředvídatelné. Můžete tam najít spoustu obchodů, kde prodávají křišťálové koule, tarotové karty a další podobné věci. Do té doby jsem nikdy neměla zájem o tyto věci a nikdy jsem nenavštívila žádného jasnovidce. A to hlavně ze strachu ze samotného výkladu. Zdál se mi to ale jako dobrý koncept pro prozkoumání své fantazie. Nemyslela jsem si ale, že založím celý magický systém na jasnovidcích. Udělala jsem si proto nějaký výzkum o věštění, medií a pak se to nějak sešlo.

V současné době pracuješ na své další knize – The Priory of the Orange Tree. Můžeš nám příběh trochu přiblížit?

Ale jen trochu! Jedná se o převyprávění příběhu o Jiřím a drakovi, takový mix japonského folkloru a dalších prvků z 16.tého století.

Na ten nápad jsem přišla, když jsem pomáhala bratrovi s úkolem o španělské armádě. Navíc napsat příběh o dracích jsem chtěla už roky, ale nikdy jsem neměla ten správný nápad.

Přidat trochu fantazie do Alžbětínské doby se mi zdálo dobré, takové zábavně estetické. A právě odtud ten nápad vznikl. Navíc jsem byla trochu ovlivněna tím, že Edmund Spenser (básník a spisovatel anglické renesance) byl považován, díky své kontroverzi, za královnina čaroděje.

Tohle je opravdu všechno, co vám mohu říci. Je to hodně velký příběh, který čerpá z východní a západní mytologie o dracích a královnách a spousty dalšího!

Naposled trochu zákeřná otázka – Jak pokračuje práce na čtvrtém díle Kostičasu?

Velmi dobře! Mám už napsané okolo 50 000 slov a myslím, že tento díl bude delší než The Song Rising. To znamená, že už je tak třetina hotová. Příběh se bude odehrávat v nové zemi a pokud jste už četli The Song Rising, víte ve které. Neskutečně si to psaní užívám. Bude to temnější než první tři knihy a bude to v podstatě takové malé finále pro celou sérii. Plánuji dvě finále. První pro první čtyři knihy a druhé pro pátou až sedmou knihu.

Na konci čtvrté knihy se něco stane a změní to tón celého příběhu. Nemůžu se toho dočkat. Myslím, že to dosti čtenářů šokuje.

A nakonec pár rychlo otázek.

Sušenky nebo dort? Dort

Pop nebo rock? Rock

Palačinky nebo vafle? Vafle

Ráno nebo večer? Večer.

SMS nebo telefonát? SMS.

Divadlo nebo kino? Divadlo.

Čokoláda nebo vanilka? Vanilka.

Čaj nebo káva? Káva.

Kočky nebo psi? Psi? Jo, psi.

Les nebo pláž? Les. Nesnáším písek.

Máte radi naše články?
Môžete nás aj podporiť:

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.

Please type the characters of this captcha image in the input box
Prepíš text z obrázka

Komentáre