Rozhovor s Joelle Charbonneau o hudbě, filmech a Univerzitě výjimečných

Americká autorka Joelle Charbonneau navštívila letos na podzim Českou republiku v rámci knižního festivalu Humbook…

A při té příležitosti ji fantasyknihy.eu trošku vyzpovídaly.  

Tato sympatická a upovídaná dáma, rozhovor s níž se neobešel bez spousty smíchu, u nás vydala například trilogii Univerzita výjimečných, nebo dystopii Stačí jen chtít. Literatura pro ni ovšem ani zdaleka nebyl životní cíl, odmala se totiž věnovala hudbě, věnovala se opeře, muzikálům i výuce zpěvu… Naštěstí ji ovšem po nějaké době zlákalo psaní. 

 XXX

Představte si, že byste byla jednou z postav série Univerzita výjimečných. Myslíte si, že jste dost podobná vaší hrdince Cie, abyste celé Testování vůbec přežila? 

No, myslím, že bych to určitě zvládla alespoň ke čtvrtému úkolu. Možná bych i prošla tím čtvrtým… ale potom bych byla asi ztracená. U mě člověk nikdy neví, co řeknu, jsem moc upřímná. Co na srdci, to na jazyku. Otevřela bych pusu v nesprávnou chvíli, řekla něco, co nemám… a skončila bych špatně.  

Která část Testování byla podle vás všeobecně tou nejtěžší? 

Myslím, že asi ta část v první knize, kdy testovaní plnili úkoly ve skupinách. Není vůbec snadné správně odhadnout lidi okolo vás. A ještě těžší je si uvědomit, že v téhle části vůbec nejde o vás, ale jenom o ty ostatní. Takže tohle bylo asi nejkomplikovanější.  

Chtěla byste o příběhu Cii natočit film, nebo by podle vás bylo lepší nechat jej jen v papírové formě? 

To je složité. Mám s hraním už nějaké zkušenosti, takže vím, že někdy se prostě musí předloha trochu upravit, aby to na diváky působilo stejně. Při čtení je jednoduché dostat se do hlavy hrdinů a zjistit, na co myslí… což ve filmu není vždycky možné. Navíc každý čtenář knihu vnímá trochu jinak. Každý vlastně čte tak trochu jinou knihu než ti ostatní, i když je to pořád Univerzita výjimečných. Když se to převede na obrazovku, sjednotí se, co diváci vidí. Prostě mám pocit, že zfilmovat Univerzitu by nebylo snadné. Ale když už jo, chtěla bych v tom hrát i já. 

Ženské hrdinky ve vašich knížkách jsou prakticky bez výjimky samostatné, inteligentní, odvážné… Máte ve svém okolí někoho, kdo vás k inspiroval, nebo je to čistá fikce? 

S těmihle vlastnostmi souvisí i jedna trochu méně lichotivá… Tvrdohlavost. Tím vzorem byla částečně moje matka. Je totiž přesně taková, i když by s tím nesouhlasila, kdyby nás teď slyšela. Samozřejmě v kombinaci i s těmi dobrými vlastnostmi. Kdybych tedy měla někoho jmenovat, byla by to ona. Pokud jde o ženské hrdinky obecně, myslím si, že holky jsou v mnohém silnější a lepší než kluci… mají jen problém si to uvědomit. 

Kromě psaní je o vás i známo, že se zajímáte o hudbu. Je těžké propojit tyhle dva odlišné druhy umění? 

Není to ani zdaleka tak těžké, jak si myslíte. U obou je třeba zaujmout publikum, odvést dobrou práci, dát do toho energii… Rozdíl je jen v tom, že hudbu píše někdo jiný a nemusím si pro sebe písně vytvářet sama, což je o hodně jednodušší.  

Když namísto psaní knih právě čtete, jaké žánry preferujete? 

Mám ráda knihy, kde je nějaká záhada nebo hádanka k vyřešení. Chci knihu, kde můžu zkoušet vyřešit detektivní zápletku, nebo nějak odvozovat, co se stane dál. 

A moje poslední otázka… Když jste byla malá, chtěla jste se stát spisovatelkou, nebo to přišlo až později?

Ne. To rozhodně ne. Ani náhodou. Já jsem psaní vlastně nesnášela. Vážně jsem to nenáviděla. V první řadě jsem měla hrozný rukopis, takže ve škole moje slohové práce žádný učitel ani nechtěl číst… a taky mě štvalo, když mi vyučující říkali, co mám psát a jak mám psát. Teď si najednou můžu psát, o čem chci, takže je to lepší. Ale pořád nerada čtu recenze na svoje knihy. Připomíná mi to školní hodnocení, a navíc mívám strach, že se recenzentům moje kniha nelíbila. 

Máte radi naše články?
Môžete nás aj podporiť:

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.

Please type the characters of this captcha image in the input box
Prepíš text z obrázka

Komentáre