Rozhovor : Siri Pettersen, autorka trilogie Havraní kruhy

Siri Pettersen zavítala do Prahy v rámci letošního Světa knih, který se odehrával na pražském výstavišti. Svou sérií Havraní kruhy se proslavila daleko za hranicemi rodného Norska.  Ódinovo dítě, první díl této trilogie, u nás právě vyšel a recenzi na tuto knihu si už teď můžete přečíst ZDE. Jak příběh bezocasé Hirky vznikal a proč byla série předem odsouzena k neúspěchu?

Dočetla jsem se, že píšeš už od dětství. Vzpomínáš si na okamžik, kdy se z koníčku stala seriózní touha stát se spisovatelkou? Případně na moment, kdy se koníček stal tvou prací?

Ano a ne. Pamatuju si naprosto přesně moment, kdy jsem se rozhodla brátÓdinovo dítě to vážně. Projekt ležel v šuplíku roky a roky, skoro dekádu a já pracovala na plný úvazek jako designérka, takže psaní bylo něco jako koníček. Potom jsem se ale rozhodla, že to bude kniha a vzala jsem si dva nebo tři měsíce volna z práce a soustředila se jen na psaní. Ale vedle toho jsem vždy pracovala s příběhy, nikdy jsem nedělala nic jiného. Komiksy, ilustrace a grafický design. A v jednu chvíli jsem si dokonce myslela, že Havraní kruhy budou komiks, ale potom jsem si přečetla Blade of the Immortal, což je manga a nakreslil ho Hiroaki Samura a on opravdu umí kreslit, takže jsem si pomyslela „Dobrá, není šance, že bys někdy mohla vyprodukovat něco, jako je tohle. Takže na to zapomeň, tohle určitě nebude grafický román.“ A tak se z toho stala kniha. A myslím, že jsem zapomněla, jaká byla otázka (smích).

Napsala jsi trilogii Havraní kruhy, kde je jednou z hlavních postav Rime, statečný muž s bílými vlasy, který se rychle stal mým oblíbencem. A měla jsem pocit, že máš tuto postavu také ráda. Je Rime inspirován nějakou reálnou osobou ve tvém životě? Nebo je to určitý obraz ideálního muže?

On není zrovna ideální muž a bude to celkem zřetelné ve druhé a třetí knize, protože má určité sebedestruktivní sklony, nesnáší svou vlastní minulost a to, odkud pochází, takže má tendence záměrně sabotovat sebe samého. Což není ideální muž, ale kdo nemá rád chlapy s problémy? Miluju ho, naprosto ho miluju. Není inspirován nikým ze skutečného života, ale mám slabost pro chlapy s dlouhými bílými vlasy. Ale některé Rimeho vlastnosti poznávám ve své drahé polovičce. Není mu vůbec podobný a vůbec se nechová jako on, ale je tam shodný určitý sklon k naprosté soustředěnosti a odhodlanosti. Vážně bych si přála, abych ti mohla dát telefonní číslo nebo tak něco, ale neexistuje nikdo, kdo by byl jako Rime.

Ódinovo dítě bylo vydáno v roce 2013 jako tvoje první kniha, která se v Norsku proslavila a byla vydána v mnoha zemích.

Bylo to jako exploze, nikdo neočekával, že se tohle stane na norském trhu. Kniha byla v podstatě už od začátku odsouzená k zániku, protože zaprvé to byl můj debut a každý mi říkal, že debutové knihy v Norsku nezískají žádnou pozornost. Také mi říkali, že se to nebude prodávat moc dobře, protože je to pro fanoušky fantasy a média se o to také vůbec nezajímají, takže nemám mít naděje. A tak jsem odpověděla – dobře, nevadí mi to a budu psát i tak. Nemám tušení, co se stalo, ale něco muselo, protože si má kniha získala spoustu pozornosti. Obsahuje naši vlastní historii, naši mytologii a pověry. Takže bylo znát, že je to norské, ale pořád to bylo velké fantasy a myslím, že to to způsobilo. Myslím, že jsem měla velké štěstí.

Pokud bys nyní s odstupem času měla možnost v příběhu něco změnit, co by to bylo?

O můj bože, jaká otázka! Zbožňuju ji, nikdo jiný se mě na to nezeptal. Ach ne (chvíli přemýšlí). Myslím, že je zde možná pár věcí, které bych umístila jinak. Začátek je složitý, jelikož jsem se rozhodla nevysvětlovat vůbec nic a i nyní bych se snažila toho držet. A říkám si, že bych možná poskytla nějaký fyzický důkaz toho, co je Síla. Protože jsem neukázala, co dokáže udělat až do úplně poslední knihy, takže možná bych poskytla nějaká vodítka v první knize, takže by čtenář věděl, nepřišlo by to jako naprosté překvapení. Možná, já nevím. Děkuji za zeptání! Dneska neusnu, protože si budu říkat „Co bych změnila?“ Co by jsi změnila ty? (smích)

Trilogie Havraní kruhy bude zfilmována. Jak k tomu přistupuješ? Nebojíš se potenciálních změn v příběhu a v postavách? Budeš s tvůrci filmu spolupracovat?

Mají teď víc než rok na to, aby zpracovali projekt a pak koupili práva a vytvořili to, což je Siri Pettersendlouhá cesta a nebude to hotové zítra. Já k tomu přistupovala ve stylu „Ach, vy chcete udělat film? Dejte mi smlouvu, kde to mám podepsat?“ Ale ve skutečnosti je zde spousta věcí, kterým musíte věnovat pozornost a na které jsem já osobně ani nepomyslela, ale moji agenti ano. Řekla jsem jim, že o psaní pro film nevím vůbec nic a že nechci dělat vlastní scénář. Ale jsem designér, dělala jsem si vlastní obálky, takže jsem opravdu chtěla být součástí vizuálního vývoje filmu, jako je scénografie a kostýmy a jak mají věci vypadat a jak mají být vnímány. Vím, že nějaké věci odstraní a lidé budou naštvaní a možná i já sama budu, ale jen částečně, protože když chcete udělat opravdu dobrý film, musí to být v určitém smyslu jiné než kniha.

Siri, jak jsi sama zmínila, jsi designérka a ilustrátorka, nakreslila jsi někdy postavy z Havraních kruhů na papír?

Ano, nakreslila, ale není to nikde zveřejněné.

Každého čtenáře zajímá, jak vypadají postavy v hlavě spisovatele.

Věc se má tak, že to nemusím dělat, protože čtenáři to dělají za mě. Jsou naprosto šílení, investují do toho tolik času a zdrojů. Mnoho jich kreslí postavy, pojmenovávají po nich své mazlíčky, převlékají se za ně, měla bys to vidět! Před pár týdny jsem byla na GeeKonu a potkala jsem tři různé Hirky a také jsem potkala Rimeho. Ta holka strávila celou noc šitím kostýmu Kolkaggy z černé kůže, měla kontaktní čočky, vytvořila si své vlastní meče a vypadala naprosto báječně! Je neuvěřitelné, co všechno dělají. Tetují se a vůbec, dělají věci, které bych já sama nikdy neudělala. Myslím, že kdybych jim někdy ukázala mé vlastní kresby, tak by byli opravdu zklamaní. Ale ano, udělala jsem skici, chtěla bys je vidět? Nikdy nebyly nikde zveřejněné. Ale asi by měly. Najdi si mě na Facebooku!

Jak jsi říkala, jsi autorkou obálky a také jsi vytvořila malý černý symbol Vidoucího – moje otázka zní, jak dlouho trvá, než získáš inspiraci? Dostaneš nápad, kterým jsi si okamžitě jistá, anebo jde spíše o dlouhodobý proces při kterém několikrát měníš koncepty?

Věděla jsem celkem brzo, jak budou vypadat a nikdy jsem to nezměnila ani neudělala jinou verzi. Když se dívám na obálky fantasy knih, mám pocit, jako by si vydavatelé říkali „Ach, je to fantasy! Pojďme naplácat na obálku tolik věcí, kolik se tam reálně může vejít.“ Jako kdyby platilo, že čím víc věcí na obálce, tím víc fantasy. Vždy jsem věděla, že moje bude minimalistická, velmi jednoduchá a čistá. Ocas je podstatný pro první díl, proto jsem ho chtěla na obálce, protože vypráví příběh. V určitém smyslu je to nechutné, protože nevíš, co se stalo, kdo ten ocas vlastnil, kdo ho usekl a proč. Vzbuzuje v tobě zvědavost a to je ten typ obálek, která mám já sama ráda. Někdo mi také řekl, že bych neměla mít bílou obálku, protože když ji vystaví v knihkupectví, stane se neviditelnou. Jenže když každý uvažuje takto, pak bude jediná bílá obálka v knihkupectví opravdu výrazná. Neexistuje žádné pravidlo, opravdu. Je to má práce, už spoustu let jsem designérkou a myslím, že jsem mnohem lepší designérka než spisovatelka. Když jsem přišla poprvé do nakladatelství, řekla jsem jim „Dobrá, tady je kniha, pokud budete chtít něco změnit, upravit nebo odebrat, dejte mi vědět, žádný problém. Ale tady jsou obálky. Nebudu je měnit.“

Říkala jsi, že píšeš v kavárně. Máš ještě nějaké další rituály spojené s psaním?

Ne, vše se točí kolem kávy. Pokud je dobrá káva, tak jsem v pohodě. V podstatě jsi obklopena lidmi, ale nemusíš s nimi komunikovat, což je geniální. Jsi součástí celku, ale pořád sama za sebe.

Jaká byla poslední kniha, kterou jsi četla a jak se ti líbila?

Myslím, že jako poslední jsem četla The House between Night and Day, kterou napsal můj norský kolega Ørjan Nordhus Karlsson a je vynikající. A taky miluji Ready Player One, tuhle knihu jsem právě dočetla a byla naprosto báječná.

A poslední speciální otázka: Jak se ti líbí v Praze? Zažila jsi tu už něco zajímavého?

Existuje snad někdo, kdo Prahu nemá rád? Je to úžasné město, neskutečně nádherné a odehrávala se zde má oblíbená fantasy série Daughter of Smoke & Bone, autorky Laini Taylor. Ale chci vidět Karlův most a knihovnu v Klementinu. A měla jsem přednášku na Karlově univerzitě a vypadá to tam jako v Bradavicích! Je to neskutečné místo, jsou tam schody vedoucí přes celou místnost, klenuté stropy a opravdu staré prosklené knihovny. Miluju to, jediné co tomu chybí, jsou vznášející se svíčky! Praha je velkolepá.

Máte radi naše články?
Môžete nás aj podporiť:

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.

Please type the characters of this captcha image in the input box
Prepíš text z obrázka

Komentáre